Naráz jsem procitla z hlubokého spánku.
Můj stín se toulal v lesních keřích.
Sto tisíc roků času vráží čenichy
do mísy mlh a hlučně chlemtá vlhkost.
Jak velký mokrý list zeleného čaje
nebe vplulo do mých očí, bez obav
z té stísněnosti. Hvězdné koráby
tisknou se a tulí ke mně, k vraku.
Nevěděla jsem, co mi zvěř poví,
a nechápala, pročpak hosté mlčí.
Byla jsem tvým klíčem, mladým vínem,
jež bohabojní drží v černých sudech.
Když tma v extázi vanula a tála
a vrhala mi na tvář odlesk z jiných,
ještě jiných minulostí, jiných životů,
tu velká část mé bytosti zemřela.
Naráz jsem procitla z hlubokého spánku,
tvé ledové kroupy mě bodaly do tváře.
Někdo při mně řekl sovím jazykem bože,
a prázdná, prázdná byla tvoje ruka
This poem has not been translated into any other language yet.
I would like to translate this poem