Ti, co nikam nepatří 2. Poem by Liāna Langa

V prstech šustí listy zmrzlé v nepříjemné noci.
Havran vkráčel
před kříž barvy bláta. Bílý oblázek hozený na levnou
desku žuly vyvolává tvou ozvěnu.
Tady se věci dějí rychleji než na trhu, v milostném
vytržení a v politice.
Echo zní jako lososi, když se třou vybledlými hřbety,
je jen hlasitější.
A holubí samec vrazil druhému zobák přímo do
srdce.

Správkyně hřbitova Valija čpí vodkou
a paranormálním žitím pod hromadami listí.
Bere peníze fialovýma rukama, ačkoli rty - zdá se -
mají barvu zažloutlé křídy.
Mraky se na nebi srážejí do chomáčů - jak syntetika
v polštáři levného hotelu.
Visací zámek kaple cinká v pobaltském větru jak
boháčova peněženka
a my hryžeme díry preclíků, kopějky listí víří kolem
křížů jak šílené.

Na onom světě, kde si vyznačuje naplnění místo
násadou lopaty, hrstí písku a vzlykem,
čas kope až na kost a odhazuje to, co jsme kdysi
líbali
a obětovali andělům.
Černé svíce pod korunami tújí teď zkameněly.
Nedokážou truchlit, probouzejí se. Příliš hmatatelné
je náhle nebytí, které může tolik sbližovat.
Moje ústa jsou plná slaných kamínků, když se ti
snažím připomenout své jméno.